RECENZE: 1527 | ROZHOVORY: 170 | REPORTY: 282 | ČLÁNKY: 482 | NOVINKY: 7752 | KONCERTY: 11

HARD & HEAVY

STUFF

Ostrava, Bazaly: Středa 6.června 2007 byla svátkem pro všechny věrné fans britské heavy metalové ikony IRON MAIDEN. Fotbalový stadión ostravského Baníku byl sedmou zastávkou jarní části turné „Železné panny“ navazující na podzimní skoro čtyřiceti koncertní maratón zvaný „A Matter Of Life And Death World Tour 2006“. Červnová osa monstrózní live show MAIDEN vedla přes Slovinsko a Bulharsko do České republiky. Na Bazalech se podle různých médií nakonec sešlo okolo třiceti tisíc fanoušků. Nejen o samotném koncertu, ale i cestě na něj a strastiplném návratu je tento report plný emocí.

Na Bazalech se hrálo podle Eddieho notiček!

Již na podzim loňského roku jsem bombardoval agenturu Interkoncerts otázkami, zda-li přivábí krále těžkého kovu do hvozdů zemí Koruny české. Odpovědi byly plné nadějí a vzbuzovaly očekávání. 9.únor byl jasnější tisíce sluncí! Po univerzitní zkoušce jsem vyplul do ulic prosluněného Brna a v záchvatu post stresové euforie zakoupil v Indies Records lupen na MAIDEN do sektoru pod pódium. Byl skoro o třetinu dražší než stání za první bariérou, ale „stuttgartský duch“ mě hnal do ještě netušeného pekla. Zkušenosti jsou k nezaplacení. Příště při domácím koncertu neopomenu srovnávat německou preciznost s českým hajdaláctvím…

Těšení na den D bylo veliké. To chvění zná každý koncertů chtivý fanoušek. Bavilo mě zaobírat se spekulacemi, které skladby na koncertě pod širým nebem zaznějí. Probleskovaly zprávičky, že letní stadiónový program MAIDEN bude upraven, respektive doplněn o největší hity kapely, které zaručeně zaberou i na festivalech. Ale které to jsou, ty největší hity? Možná, že při odpovědích na tuto otázky by fandové MAIDEN získali primát největší rockové neshody v dějinách bigbítu! Zdaleka nejsem sám, kdo má svá tajná přání ohledně výběru koncertních songů. Stuttgartský tracklist jsem znal dopředu, po tom ostravském jsem záměrně nepátral...

Cestovní koalici jsem vytvořil se svým letitým kámošem Kakym. Záměrně nepíši koncertní, neboť po vstupu na stadión mířily naše kroky do jiných sektorů. Ale nepředbíhejme. Při zvažování variant dopravního prostředku v sytému AVA (auto, vlak, autobus) připadlo „victory“ na železného oře. Velkou výzvou se pro nás stalo osedlání bájného Pendolína, které je chloubou slavných ČSD nebo-li jejich vlajkovou lodí, jak se dnes říká s oblibou na všech přiblblejch obchodních seancích. Lodě plné děravých plachet ovšem většinou nesplňují očekávání. Za četná nedojetí kolejního computeru metaforicky citujme stylově ostravského barda Jarka Nohavicu: „Pendolíno stojí kdesi gu Polomy, zamrzli mu všecky CD-ROMy.“ Po nastoupení do 2.třídy luxus vlaku v Holešovicích naše kotlící glosy směrem k plechovému krasavci utichly, ale jen na chvilku, pro monstrum podnik Českých Drah bohužel...

Nápad vyrazit na IRON MAIDEN Pendolínem měli další desítky, možná i stovky fanoušků. Kolem našeho vychytaného stolečku se dvěma soliterními sedadly se míhal Eddie v mnoha různých vydáních. Těsně za Kolínem už byl bar v jídelním voze bez zásoby přijatelně chlazeného Budvaru v plechovkách. Náš malicherný povzdech nad cenou 42 Kč, měl v mnohem větší intenzitě zaznít na hornických Bazalech. Uvnitř tohoto reklamou provařeného tubusu jsme ale dardu čekali. Chvíle bilaterálního spočinutí v hokejbalové diskuzi, lehké počteníčko a pofidérní soukromí mělo ale záhy skončit. Ještě jsem se stačil dočíst v Pí áR (Public Relations) plátku nazvaném Pendolíno, položeném na všech stolcích ve vlaku, o cestách novodobých celebrit tímto italským hřebečkem. Za první dámu na kolejích intelektuálního orgasmu bych označil LUCII BÍLOU, která se rozplývala nad tím, že: „…když zmáčknu knoflík, dveře se samy otevřou a pak se zase samy zavřou.“ Vlády v Kralovství vagónském se s mírou upitého alkoholu začal ujímat všemocný dav. Vlk šedivák, který poprvé souložil při vinylové premiéře skladby „Running Free“, napříč uličkou okřikl mého klimbajíciho kámoše: „Nespi ty vole…jedeme na MAIDEN, IRON MAIDEN, rozumíš ty vole!!!“. Následovalo hurónské zaburácení, které jasně potvrzovalo: Who is the king! Cestující jednoho vagónu první třídy měli nehoráznou smůlu. Jejich draze zaplacený prostor odděloval naši dvojku od jídelního vozu. Teď si představte procesí metalových klasiků, rotujících ve dvou řadách proti sobě, jak se navzájem vyhýbají s plastovým kelímkem plným piva při rychlosti kolem 150 km za hodinu nakloněni nad byznysmeny s nakopnutými notebooky. Točené pivo bylo kvůli jeho teplotě překřtěno na čaj. Anglickou libůstku si odepřel málokdo. Ostrava se blížila, atmosféra očekávání houstla…

Mnoho jsem toho vlaky za poslední léta nenajezdil, ale bral jsem za příjemnou samozřejmost, že jedeme podle jízdního řádu. Tedy až do předposlední zastávky před hlavním nádražím v Ostravě. Nejprve podezřele dlouho stojíme na místě. Zhasly displeje. Klekla klimatizace. Parta kolem Vlka šediváka se vydává na průzkum. Zpoza dveří, které zřejmě makaly na jiném okruhu, je slyšet vášnivá diskuse. V mžiku jsou zpět: „Ta píča nás nenechá kouřit, vole…!“…“Ani čouda rozumíte, za ty prachy ani šluka ve dveřích, vona nám to neotevře…“. Vůdce smečky se vrací! Přináší novinu, která vyvolává ve voze bouřlivou nevoli: „Máme si přestoupit, dál to nepojede.“ Za chviličku i poslední váhavce přesvědčí oficiální hlášení, že se na voze vyskytla technická závada. Fans vystupují a někteří svými pěstičkami buší do leklého stroje. „Co to je za krám… za ty prachy běžte do prdele…“. A tak dál… Terčem hněvu jsou i průvodčí, obsluha vlaku a všichni, kteří projdou po perónu kolem rozhněvaného davu. Záchranářský vlak zřejmě pamatuje Bezručovy první verše. Do cíle zbývala jediná stanice. Při odjezdu shrnul pocity do oken nahrnutých kritiků jeden z budoucích pamětníků pendolínského kolapsu, personifikovanou glosou: „To čumíš co ty kráme, starší brácha a jak tahá!“.

Kolem třetí hodiny jsme před hlavákem v Ostravě, kde předvádíme trochu nemotorné manévry. Nejsme ale jediní. Vybrakované stanoviště taxíků a následná konzultace s místními policisty zařídila štrůdl před automatem na jízdenky městské hromadné dopravy, který do svého chřtánu přijímal jen vyvolené mince. S Kakym neudržíme na uzdě touhu vypadnout z nevábného nádraží, tak bereme trolejbus, sice mířící na Bazaly, ale městskou oklikou. Při dvacetiminutovém svezeníčku mě hlavou proletovaly NOHAVICOVY patriotické songy, například: „Pán Bůh rozdal jiným městům všechnu krásu…“. Duchaplně vystoupíme, tam kde máme. Média avizovala uzavření ulic kolem stadiónu, což byl asi jeden z mála moudrých kroků pořadatelů koncertu. Po malé exkurzi po hospůdkách, kde buď bylo narváno nebo nevařili, končíme u supermarketovské klasiky: salám, salát, rohlík, sýr. Při konzumaci pochutin u rušné ostravské ulice nás míjely skupiny fanošků MAIDEN. Nejhlučnější a nejlépe identifikovatelní byli Poláci, kterých prý do Ostravy dorazilo na tři tisíce. Mávali hrdě nejen vlajkami své země, ale též standartou Velké Británie. Křižovali ulice a sympaticky křičeli: „Ostrava, Ostrava, Ostrava!“. Těsně před čtvrtou míříme přes „vyprodaný silniční nadchod“ zvaný baníkovská tribuna chudých, k branám do comiksového podsvětí. Před vstupy na stadión, kterými se zanedlouho budou protlačovat tisíce lidí, stál jeden jediný stánek s pivem. Poutnickou zácpu do Mekky jsme stáli víceméně z recese. Pro pamětníky komunismu jen nadbytečně poznamenám, že takto se stávala na pomeranče…

V nepříjemném dusnu se spustila přeháňka, která nás vyhnala z fronty na tekuté štěstí pod stromy na druhé straně ulice. Zapršelo krátce, ale intenzivně. Po negativních zkušenostech s ostrahou mnoha koncertů disciplinovaně vyhazuji před branami, které se otevírají krátce po páté hodině, pet láhev s tři čtvrtinovým obsahem. „Kdybych nebyl debil… život by byl lepší“… jak praví v ironickém textu novodobý templářský rytíř Dan Landa. Tentokrát zpíval opravdu o mě! Zákaz vnášení petek byl výslovně uveden na vstupence, ale jako hráč jsem měl vstoupit do hry! U hlavního vstupu jen utržení kontrolního útržku, nic víc. Protože fotbalový svatostánek Baníku je z poloviny zapuštěn do svahu, čekalo nás klesání do určených sektorů. U prvního stánku za vstupem bereme pivo za nehorázné čtyři pětky a klobásku. Byla to poslední šance jak se občerstvit bez fronty, neboť nejskalnější fans odstartovali závod o nejlukrativnější fleky. Klesání na plochu bylo rozděleno do sektorů. Majitelům lístků do lukrativního obdélníku pod pódiem byla vyhrazena krajní ulička mezi sedadly tribuny. Byl to projev až příliš dokonalého zmaru, když jsme v tropickém klimatu čekali napresovaní tělo na tělo a hleděli, jak se do geometrického obrazce našeho večerního štěstí valí davy fanoušků skrz uličky vyhrazené ke vstupu na plochu v podstatně nižší cenové kategorii. Jediný vchod ke vstupu pod pódiovou plochu připomínal spíše vstup do věznice než na koncert. Ostraha – nevím jak jinak mám ty zoufalé, neorganizované statisty označit, se snažila utišit kolektivně vybičovanou naštvanost disciplinovaných fandů, kteří skejsli na vrcholu tribuny. Jdeme kudy máme a budeme tu stát jako zabetonovaná armatura? Marnost situace demonstroval samozvaný vůdce tlupy, jehož naléhání kořeněné nespravedlností museli zaslechnout až u Olomouce: „Já Vás zničím na internetu, vý čůráááci!!!“. Protože vězeňský vlez okupovali již stovky fandů, které pustili pořadatelé špatnými uličkami, nezbývalo nám nic jiného, než zmatené pokyny borečka s vysílačkou ignorovat…

Po nechutném dvacetiminutovém sestupu uličkou jsem se protáhl pletivovou fukou. Stojím asi proti deseti borečkům z ostrahy. Dostávám červený připínací pásek na zápěstí a nemám víc zdržovat. Hlavou mě proletí úvaha o profesionalismu a totálním osobním idiotství. Nikoho nezajímal obsah mé poměrně velké brašny přes rameno? Co kdybych byl posel bájné Al Kajdy? Nevěřícně se přesvědčuju pohledem do jejích útrob, že jsem opravdu před hodinou vyhodil skoro litr neperlivé vody! Mé úvahy přehluší sled okolností křtících obdélník pod pódiem, jehož právo obývat přišlo na 1100 Kč, na „kotel smrti“: stánky s občerstvením po jednom na obou krajích, toi toi záchodky na straně u kryté tribuny bych napočítal na prstech jedné ruky a ještě by dost končetin zůstalo bez práce. Ještě, že se pořadatelé inspirovali v zahraničí a ohlídají u předělu sektorů uličku, kterou bude možné zajít na toaletu či opustit kotel, naivně se domnívám. Pořadatelů zde bylo poměrně dost, ale žádnou uličku nevytvořili. Jejich úkolem bylo asi pouze hlídat, aby někdo sedmistovkový nepřelez! Opravdu bych se z této stupidity a neprofesionálnosti posral! Nechal bych tu kalkulačku, která určila počet lidí pro stání před pódiem nevychcanou uprostřed kotle řešit svoji situaci, a ještě bych dotyčnýho za odměnu skásnul o slušnej balík, aby na tom byl stejně jako vlajkoví fandové MAIDEN! Držel jsem si svůj flek, cucal citrónový bonbóny a snažil se překonat všechna nakumolovaná negativa, abych si mohl koncík náležitě užít. Po cestě mučedníků na místo, přibližně o souřadnicích protnutých úhlopříček sektoru, jsem definitivně zaplašil myšlenky o emigraci na tribunu či za bariéru.

Po sedmé se na pódiu objevila brněnská rocková formace GATE CRASHER. Nominací předskokanů IRON MAIDEN bylo jejich vítězství v soutěži Rádia Hey. Nečekaně vynikající zvuk a nasazení čtyřčlenné partičky celkem zpříjemnilo čekaní na hvězdy večera. Chlapci hráli songy z jejich loňského cédéčka „Chocolate Rabbit“. Bazaly přijali vystoupení milosrdně. Jen mě zaskočil zpěvák svou vlezdoprdelskou glosou, že vystupují na stadionu, kde se hraje nejlepší fotbal v republice. A nebo to byla odvážná ironie?
Další dějství jsem již znal z prosincového koncertu ze Stuttgartu. Na řadě je speciální band Harrisovy jednadvacetileté dcery. V Německu jsem byl okouzlen šarmantností neznámé kočičky, tentokrát to nefungovalo. Primitivní rock Lauren mě absolutně nebavil. Ani fandové nijak nešíleli. Půlhodinové vystoupení ve sportovní hale se dá vydržet, ale na otevřené mega scéně je to jednoduše průser.

Při vystoupení první předkapely lehce sprchlo. Obloha vypadala strašidelně. Průběžná smůla středečního dne se nakonec změnila ve šťastný den. Ostravsko totiž zasáhly přívalové deště krátce po poledni a pak se sunuly směrem k jihu. Heavy metalu chtivé fandy déšť už nezlobil. Po deváté hodině večerní, v době ještě ne úplného soumraku, přišlo bliknutí baterky směrem k masivní zvukařské a osvětlovací věži.

Pódium se zalilo krví, kterou evokovaly červeně svítící reflektory. Jeviště zůstalo rekvizitně věrné podzimní části tour. Barikády, mezi nimi posazené Nickovy bicí a nade vším vládnoucí obraz ruin vybombardovaného domu z obalu poslední CD fošny MAIDEN. Jen po stranách pódia chyběl zavěšený parašutista se zavražděným vojákem. Bombasticky vážné intro utichlo a na pódium vlétly stále koncertně nadržení veteráni z Ostrovů. Prvním výstřelem Harrisovy válečné jednotky byl jeden z nejlepších otevíráků v historii kapely, „Different World“. Dvojkou se stala „These Colours Don´t Run“. Při „Brighter Than A Thousand Suns“ se už Bazaly rozžhavily na maximum. Výbuchem oddělujícím podzimní a jarní část turné byla na živo vždycky tutová killerovská „Wratchild“. Bruce se objevuje na vrcholu barikád v červeném vojenském kábátci s bílými lampasy a energicky mává s řádně potrhanou zástavou Království Velké Británie, Ostravu ovládá „The Trooper“. Již brzy víme, co se stane náplní několika dalších chvil. Kapela se vrací ke klenotu v jejich diskografii, přelomovému albu světového metalu, „Number Of The Beast“, od jehož vydání letos v březnu uběhlo neuvěřitelných pětadvacet let. Mnozí fans na stadionu před čtvrt stoletím nebyli na světě, naopak někteří zažívali svá nejlepší rebelská léta. Bruce Dickinson s nostalgickým akcentem uvádí song „Children Of The Damned“. Způsobem zpěvu této balady vyvolává frontman Bruce na mé tváři nefalšované mrazení. Bazaly explodovaly při intru z onoho světa… “Wou to you, Oh Earth and sea…“. Z pekelných čmoudíků vykoukly rohy Ďábla, zanedlouho na zaplněný stadion zírala kozlí hlava s lidským tělem. „I left alone my was blank… “ a všechny ruce nad hlavami! Titulní skladba stejnojmenného alba „The Number Of The Beast“ šlapala jak onen dobře promazanej stroj. Milým vstupem do koncertu bylo upozornění Bruceho na Nickovy narozeniny (53), které bosonohý bubeník oslavil den před vystoupením. „Happy Birthday“ zpíval s kapitánem Dickinsonem celý stadión! A vytlemený showman si tento chorál dirigoval paličkami zpoza bicí soupravy. Z pohledu na pódium je vše, jak má být, Janick Gers vpravo, Dave Murray vlevo, těsně za ním Adrian Smith, mezi všemi mistry kytarových strun pobíhající Steve Harris a po všech koutech pódia neúnavně rotující Bruce Dickinson. Chvilkové zklidnění přinesl rozjezd singlovky „The Reincarnation Of Benjamin Breeg“… pak už to ale zase vřelo!!! Pětici skladeb z posledního alba MAIDEN, teda polovinu stuttgartské porce, dokompletovala harrisovská „For The Greater Good Of God“. Opět přišel návrat do časů třetího studiového alba písní „Run To The Hilus“, jejíž zpěvný refrén si umějí vychutnat i lidé nekoketující s angličtinou. „Fear Of The Dark“ zabírá již patnáct let. Pod otevřeným setmělým nebem je atmosféra této písně ještě o něco démoničtější než v hale. V ortodoxně řazených setech MAIDEN je předzvěstí, že bude bezprostředně po jejím doznění volán maskot kapely Eddie. „Scream for me Ostrava, Scream for me bloody Ostrava“. A malé finále je na světě. Protože už má Eddie také pár koncertů za sebou, nechal se přivést tankem. Z jeho kokpitu monitoroval dalekohledem fandy, kteří se vydávali z posledních sil. I bez hlavně namířené do hlediště by se všichni borci na pódiu dočkali zaslouženého respektu. Loučení, mávání, děkovačky! A nekoordinovaný řev volající legendy žánru zpět na pódium. Přichází velkolepé finále: „2 Minutes To Midnight“, seventhsonovská hitovka „The Evil That Men Do“ a celou show uzavírající „Hallowed Be Thy Name“. V půl jedenácté bylo i přes enormní snahu publika jasné, že se IRON MAIDEN již nevrátí. Jsou to totiž také jen lidé a na jejich tvářích byla pozorovatelná únava, hlavně Bruce Dickinson chvilkami doloval poslední zbytky sil. Koncert „Železné panny“ byl opět velkolepý. IRON MAIDEN bych přirovnal k aktivní sopce na jejíž explozi Ostrava dlouho nezapomene. A fandové za několik týdnů, až nechají doznít ostravský nášup, začnou znovu ve svém blízkém i dalekém okolí vyhlížet příznaky erupční aktivity po světě rotujícího vulkánu zrozeného na britských ostrovech.

Cesta ze stadiónu byla snad ještě únavnější než vstupní martýrium. Několika tisícový dav se tlačí do brány, kterou projdou tak maximálně tři lidé najednou. Kámoš Kaky mě čekal s dopitým pivem na smluveném fleku dobrou půlhodinku. Když mě informoval, že si mohl za svůj nejlevnější lístek jít i sednout, připadalo mě všechno nějak zvrácený. Jeho otázka mě rozsekala: „To si trpěl v tom kotli smrti, ne?“ Víc už bych do organizátorů nekopal. Kapele dle zpráv z médií připravili vše na výbornou a to budiž přičteno k jejich dobru. Po chvilkovém pěším pochodu k tušenému nádraží bereme trolejbus. Na Hlaváku už víme, že stihneme rychlík Excelsior, který míří na Prahu. Víme to nejen my, ale i další desítky a stovky na nástupišti se kupících fanoušků. To bude boj! Že by České Dráhy posílily v den koncertu spoj na Prahu, tak to nikdo nemohl čekat. Rychlík přijel s dvacetiminutovým zpožděním. Psychická a taktická příprava na boj o místo ve vlaku slavila úspěch. S jedněmi dveřmi vagónu jsem se setkal tváří tvář. Míjíme jedno prázdné kupé, druhé, třetí, a asi ve čtvrtém zaplujeme instinktivně k sedačkám u okna. Za chvilku nás žádá čtveřice týpků, zda si může přisednout. Jak hradní pánové důstojně přikyvujeme. Vlak během chvilky připomíná indický autobus. Uličkou se prodere pán ve středních letech, otevře naše kupé a míří ke mně. Vytahuje na mě místenku s číslem sedačky. Pětice dřepících maníků propadá v hurónský smích. Nešetří mě ani Kaky, který ovšem během okamžiku dostane smrtící direkt: „Ty se nesměj, tvoje místo máme taky!“. V kupé už je unavená babička připravená na fotbalové střídání. A než by jste řekli švec, opouštíme za zoufalého smíchu kupéčko. Jen tak tak se vmáčkneme do chodbičky. Zde vidíme, jak jsou před kupátkem zastrčeny lístečky s rezervací, jediné dva lístečky v celém vagónu, řveme smíchy! Já, když jsem unavený, směji se všemu a dostávám i samo vzněcující se záchvaty. A teď si představte, že je ještě navíc čemu se smát. Na každé zastávce měli vyděšení lidé problém dostat se do vlaku. Černý až neslušný humor nás držel při životě. Třeba starší paní s pojízdnou taškou nechápavě korzovala po nástupišti a neměla jak nastoupit do přeplněného vlaku. „Co se to děje, Pane Bože co se to děje?“, zoufala. Železo panenský Záruba vykloněný ze sousedního okénka měl odpověď: „Amnestie pani, Amnestie!“. O pár zastávek dál bavil zaplněnou uličku dvoumetrový byznysmen v obleku, pobíhající po perónu s černým kufříkem, jak vystřižený z klipu IRON MAIDEN, který rovněž oběhl snad všechny dveře do vlaku. Téměř při každém jejich otevření div nevypadávali lidé ven. Záruba se znovu ozval: „Máš kšeft v Praze, viď, tak asi to nestihneš…“. Výjimečné nebylo ani pokřikování na výpravčí. Když už bránice nemohla, Robert na jedné ze stanic z plných plic zavelel: „Na Bělehrad, jedééém!!!“. Každý z koncertů IRON MAIDEN je příběh. Ten můj skočil až okolo třetí ve čtvrtečním odpoledni po předčasném návratu z práce, kde už jsem usínal. Povídám Vám, viděl jsem IRON MAIDEN LIVE po šesté a vždycky to stálo ZATRACENĚ ZA TO!!!

Související odkazy:
Fotogalerie a zajímavosti z ostravského koncertu:
http://www.ironmaiden.sk

Doporučuji ke shlédnutí stránky fotografa Jiřího Rogla, na kterých najdete galerie IRON MAIDEN ze tří koncertů složené z profesionálních fotek.
http://www.rock-on-stage.com

Děkuji J.Roglovi za svolení použití jeho fotky na úvod reportu:
http://www.rock-on-stage.com/main/gallery_live/gallery_live_i.htm

Abc Ropothámo | 23.6.07 / 00:07:02

• | další reporty autora