RECENZE: 1471 | ROZHOVORY: 167 | REPORTY: 279 | ČLÁNKY: 442 | NOVINKY: 7646 | KONCERTY: 33

HARD & HEAVY

STUFF

Praha, Amsterdam, Lima

Někdy má člověk pocit, že co se mělo stát, se již dávno událo, a všeobjímající zážitky se vracejí jen a jen do minulosti, jakoby se již doopravdy nic nového nemohlo odehrát. Jak už to však v životě bývá, rázem naberou události sílu dravé řeky a jeden intenzivní prožitek střídá druhý. A v takovéto životní situaci se nyní na základě vlastních tužeb nacházíme i my. Ještě jsme zcela nestačili vstřebat pocity, které nás provázely po návratu z Mexika, a již znovu usedáme na Ruzyňském letišti do letadla, které nás dopraví na přípoj, jehož cílová stanice se opětovně nachází na americkém kontinentu, tentokráte však o několik kilometrů níže. Přesněji řečeno v hlavním městě Peru- Limě. Než však usedneme do sedaček nového boeingu 777-200SR, sluší se ještě dodat, že naše druhá cesta za poznáním předkolumbovských kultur je v první řadě naší cestou svatební. A teď již bez rozpaků můžeme vyrazit na pouť, která v mnoha ohledech, ať již příjemných či nepříjemných, předčila naše očekávání.

Cesta do Peru ve skutečnosti začala ještě mnohem dříve, a to na informační schůzce, kde jsme měli možnost poprvé spatřit našeho průvodce Radima i ostatní spolucestující- tedy alespoň jejich většinu. Poskytnuté informace nám mnoho radosti nepřinesly a ačkoliv byly značně rozpačité a mnohdy dvojsmyslné, donutily nás vyrazit na další nákupy, důkladně provětrat už tak dost ztenčené peněženky a pořídit si poslední nezbytnosti typu čelovka či spacák apod.

Ranní budíček ve 3:45, tedy pokud se dá nazvat ranním, nám překvapivě nepůsobí takové problémy, jak jsme se zprvu obávali, a o půl hodiny později už nastupujeme do auta, které nás dopraví na letiště. I zde vše probíhá bez problémů. Systém nazvaný elektronické letenky funguje na výbornou a během několika minut máme jen na základě pasů odbavená zavazadla a přidělené fyzické letenky. Zde jsme se už od páté hodiny ranní začali potkávat s našimi spolucestujícími nebo přinejmenším s lidmi, kteří nám na základě informační schůzky byli povědomí. Po odbavení nám tyto dobré duše prozradily dosud utajenou informaci, že další pokyny si máme vyzvednout u zástupkyně cestovní kanceláře. Ta nám následně předává miniaturního tištěného průvodce po Peru a Bolívii a přeje nám příjemnou svatební cestu. Poté již vyrážíme vstříc první bezpečnostní prohlídce a prakticky vzápětí nastupujeme do letadla českých aerolinií. Nutno přiznat, že u české letecké společnosti se za uplynulý půlrok nezměnilo nic k lepšímu, a tak na více než hodinový let do Amsterdamu fasujeme stejně jako v předchozím případě jednu titěrnou postarší bagetu (vznešeně nazývanou sendvič) na osobu, navíc dobře vychlazenou. Chvilku váháme, co s nimi, a nakonec je Marek obě přesune do svých útrob. Kdo ví, možná měl obavy, že je to na dlouhou dobu poslední poživatelné jídlo.

Dalším zásadním úkolem prvního dne naší pouti bylo zdárné přestoupení na spoj do Limy. Času sice nebylo nazbyt, ale vzhledem k tomu, že na Amsterdamském letišti lze vyrazit jen jedním směrem, bez váhání míříme k místům, kde nás čeká druhá dnešní prohlídka. Cestou posilňujeme naše zásoby jednou lahví pitné vody a na místo určení dorážíme právě v okamžiku, kdy je zahájeno odbavování cestujících do Limy. Fronta se pohybuje kupředu poměrně svižným tempem a než se nadějeme, odkládáme své svršky do přihrádky směřující pod skener a sami beze strachu kráčíme vstříc detektoru kovu. V tom nastává první nečekaná komplikace- Marek je přichycen se svými kovovými sponkami na botách a nucen projít detektorem znovu a bez obuvi. Další nepříjemné překvapení nás čeká vzápětí po příchodu do letadla, kde jsou nám přidělena dvě místa oddělená uličkou. Navíc je Alenka nucena sedět vedle nějakého stvoření ženského pohlaví, jehož vzezření lze jen stěží popsat slušnými slovy. Naše utrpení však netrvá dlouho, neboť v letadle zůstaly dvě sedadla volná a všímavý palubní personál, kterému naše propletené ruce neustále bránily v průchodu uličkou, nám dovoluje je obsadit. Odloučení je na nejbližších 13 hodin zažehnáno a občerstvovací stanice v zadní části letadla proklatě blízko, můžeme letět.

Servis, jak již je u KLM dobrým zvykem, nám připadá na dané poměry luxusní. Jídlo je na vysoké úrovni a navíc si poprvé v životě můžeme vychutnat požitek z multimediálního centra zabudovaného v každé sedačce. Marek o tomto požitku snil již několik týdnů předem a náležitě si užívá veškeré funkce. Alenka si tuto vymoženost vychutnává tak důkladně, že displej v průběhu několika minut zablokuje a celý systém přivádí až k naprosté nefunkčnosti a nepoužitelnosti (alespoň pro nehandicapované jedince, neboť jediné, čeho byl následně přístroj schopen, bylo vydávat stále dokola stejné arabské rytmy). Po zbytek cesty přes Atlantik tedy dáváme zavděk pouze jednomu přístroji, na kterém hrajeme pexeso. Celá cesta má poměrně hladký průběh a my již za pár hodin můžeme za pomoci mapy, gps a kompasu identifikovat jeden z karibských ostrovů, kterým je St. Maarten. V těchto místech konečně let nabírá spád a po překonání Karibiku již nekompromisně míříme na Jihoamerický kontinent. Nadšeně sledujeme kolumbijské pobřeží, Amazonskou džungli s jedním z pramenů Amazonky a konečně i vysněné Andy.

Poté už nám požitek z letu kazí pouze nutnost vyplnit nesmyslný imigrační dotazník, který nás patřičně vystrašil ohledně legality dovozu potravin a na jehož základě si Alenka několik hodin představovala, jak nás okamžitě po příletu zatýkají celníci :-)..

Čím více se přibližujeme k Limě, tím více je zřetelná bída vztahující se k tomuto regionu. Nekonečné množství na sebe plynule navazujících skalnatých hřebenů hor neskýtá příliš příjemný pohled pro oči a jen stěží by se v těchto pustých a bohem opuštěných místech hledaly alespoň náznaky nějakého osídlení. Situace se nijak dramaticky nemění ani když se na dohled přiblížíme k Limě, jejíž předzvěstí jsou stovky kontejnerů rozesetých na zemi jako krabičky od zápalek. Bída znásobená vysušenou půdou červenohnědé barvy nám na dálku posílá nevábnou pozvánku do této země.

Za pár minut letadlo dosedá na limskou letištní plochu a neposedně po ní poskakuje. Úroveň povrchu je přibližně stejně kvalitní jako v bulharském Burgasu, a tak pilotovi trvá několik desítek vteřin, než neposlušný stroj zcela zkrotí. Po vystoupení z letadla s jistou úlevou zjišťujme, že limská letištní hala je překvapivě malá. Poměrně brzy se nám tedy daří dorazit do míst, kde se poprvé setkáváme s peruánskými celními úředníky. Alenka, stále v obavách z místní vazby, se snaží odlákat pozornost od našich zavazadel, na které se úřednice vyptává, a upozorňuje na skutečnost, že by jistě nebylo hezké kazit novomanželům jejich první velkou cestu :-). I zde nacházíme u místních lidí pochopení a během několika minut už stojíme i se svými zavadly- kupodivu zcela nepoškozenými- ve vstupní hale, kde se kolem Radima pomalu začíná tvořit hlouček českých turistů.

Následuje poměrně zmatečné uvítání, kdy Radim postupně příchozím spolucestujícím podává zcela odlišné informace. Tu jednoho pošle vyměnit peníze na několik dnů, záhy dalšímu páru říká, že stačí směnit peníze pouze na dva dny a třetího pro změnu varuje, že na dva dny je doopravdy málo, protože v Arequipě si v neděli směnit nelze. Po tomto menším chaosu si výpravu bere na povel Peruánka Berta a vede nás ke své dodávce zaparkované před letištěm, za níž se skví mohutný poutač společnosti Telefonica s nápisem "Chodíme tam, kam jiní nechodí - Pokrytí po celém Peru". To ovšem neplatí pro náš předpotopní dvoupásmový telefon, a tak jej po chvilkové snaze vlít mu krev do žil na dalších patnáct dnů vypínáme. Nastupujeme do Bertiny dodávky, která nás ušmudlaným zbídačeným městem dopravuje do místa našeho prvního noclehu na peruánské půdě. Cestou ze zvědavosti žvýkáme koku, kterou Radim nechává kolovat na uvítanou. Chuť lze srovnat s naší sušenou kopřivou a slušně řečeno není o co stát. V průběhu této kratičké cesty máme možnost utvořit si detailnější obrázek o našich společnících pro další dva týdny a nebýt kokových lístků, na jejichž žvýkání se nyní soustředily naše smysly, možná bychom měli chuť vystoupit z dodávky mnohem dříve než před hotelem.

Hotel, pokud se to tedy tak dá nazvat, je ukryt za vysokou zdí a dveře (rozuměj ocelová vrátka) jsou velice dobře jištěny. Usuzujeme, že domácí zřejmě vědí, co dělají a vklouzáváme za ošuntělé zdi v očekávání nejhoršího. První dojem nakonec není tak hrozný a celý areál se jeví jako poměrně udržovaný. I vstupní prostor hotýlku, který současně slouží jako recepce, nevypadá na první pohled zle. Celý objekt je dále bedlivě střežen velkým zlým psem číhajícím na dvoře a kocourem, který se libovolně potuluje po hotelu a vítá hosty. Navíc jsme ujištěni, že je zde přístupný internet zdarma. Naše lehce nastartované nadšení však hasne prakticky vzápětí, jen co otevřeme dveře do nám přidělené nocležny. Z té se okamžitě vyvalí zatuchlý smrad a Marek konstatuje, že je mu tato nelibá vůně povědomá z dětství. Zhluboka se nadechujeme a vstupujeme do pokoje, který skýtá dvě postele, jednu pochybnou skříň se zatuchlými dekami a stolek. To nejhorší nás však čeká až o dveře dál -v koupelně. Alenka reaguje prakticky okamžitě a omlouvá se, že dneska se koupat nebude. Nevábný prostor, který byl vykachličkován asi tak před sto lety, krom silné humusné slupky skrývá ještě jedno překvapení, kterým je nápis na dveřích prosící o to, aby nebyl použitý papír odhazován do toaletní mísy, nýbrž do přistavěného koše :). Dalšími odrazujícími faktory jsou všudypřítomný chlad a stěny prosáklé vlhkostí, které zcela zahánějí veškeré naděje na zahřátí.

Seznámení s hotelem máme za sebou a vyrážíme na druhou dnešní seznamovačku, kterou je společné posezení ve zmiňované "hale" hotýlku. Scházíme tedy po dřevěných schodech zpět do přízemí a vyčkáváme zbytku výpravy. Když je sestava kompletní, dostáváme na uvítanou svůj první čaj z koky, u kterého se vzájemně představujeme. Záhy zjišťujeme, že zde nejsme jediní na svatební cestě, ale i Kamil s Evou mají krátce po svatbě a navíc se přidává Bohdana, která je zde sice sama bez partnera, ale tvrdí, že je též na svatební cestě, přičemž ji doprovází kamarádka Olina. Naši největší pozornost si však zasluhuje pán, který se představuje jako Jarda a okamžitě se sápe po pytlíčku s kokou. Po seznamovačce nám Radim ještě poskytuje přednášku o kvalitách chilského a nekvalitách peruánského vína a záhy i jednu láhev rozlévá na stmelení kolektivu. Jako první novomanželé dostáváme první sklenku trpkého vína s ovocnou příchutí a posléze se nenápadně vytrácíme k volnému počítači, abychom informovali rodiče o šťastném přistání v Limě. Zde také ukořisťujeme první peruánský pohled, který je, jak doufáme, zdarma k odebrání.

Po přesunu zpět na pokoj plníme žaludky suchým salámem a slunečnicovým chlebem (díky mami), oblékáme si veškeré naše oblečení a značně unaveni uleháme do zatuchlinou páchnoucích postelí. Kupodivu usínáme prakticky vzápětí.

Text: Dobi a Alenka

Popis fotografií:

zleva - nejlepší je začít u mapy, Marek na pokoji v Limě, Alenka v hotelové recepci

Abc Dobi | 06.11.07 / 00:03:42

• | další akce, které se konaly na tomto místě
  • PERU II.
  • PERU III.
  • PERU IV.
  • PERU V.
  • PERU VI.
  • PERU VII.
  • PERU VIII.
  • PERU IX.
  • PERU X.
  • PERU XI.
  • PERU XII.
  • PERU XIII.
  • PERU XIV.
  • PERU XV.
  
  
• | další reporty autora