RECENZE: 1536 | ROZHOVORY: 171 | REPORTY: 285 | ČLÁNKY: 491 | NOVINKY: 7761 | KONCERTY: 17

HARD & HEAVY

STUFF

Praha, Amsterdam, Mexico City

V životě to vetšinou chodí tak, že většina velkých věcí se rodí naprosto nečekaně. A přesně tak začal i náš příběh, který vám budeme v následujících týdnech předkládat. Někdy na jaře 2006 nadešel čas na plánování dovolené. Padalo množství více či méně reálných návrhů a mezi nimi se objevil i jeden, u kterého se tají dech každé dobrodružné duši - MEXIKO. Slovo dalo slovo a bez velkých okolků jsme začali vybírat cestovku, která povede naše kroky k zemi, jejíž dějiny jsou svázány s lidskou krví jako nikde jinde na světě. Náš první pokus dobýt MEXIKO ale skončil fiaskem. Námi vybraný zájezd byl na základě hurikánové hrozby zrušen. Naše rozhodnotí již ale bylo nezvratné, a tak pouhý půlrok po prvním nepovedeném pokusu vyrážíme na cestu přes oceán. I přestože jsme celou cestu absolvovali s cestovní kanceláří, najdete v našem vyprávění množství informací, které by vám mohly posloužit, pokud vyrazíte do Mexika na vlastní pěst.

Vzhledem k tomu, že v současné době bývá „dobrým“ zvykem vyřizovat si účty přes tisk, rádi bychom poděkovali cestovní kanceláři America Tours za skvělý zájezd plný nevšedních zážitků a místnímu průvodci Adolfo Cortésovi, jehož znalosti, klid a rozvaha nám umožnily nasávat mexickou kulturu plnými doušky. Muchas gracias Adolfo - tus amigos checos (Marek y Alenka).

Den první (21.3.2007)
První jarní den letošního roku pro nás nebyl jen tak obyčejným nástupem milovaného období. Byl to den, kdy jsme dobyli Mexiko. Pouť začala velmi brzy ráno, kdy opouštíme zasněžené, skoro až mrazivé Čechy. První vlna ohřátí nastala v letištní hale na Ruzyni. Vyzvedli jsme si letenky a další pokyny na cestu a plni napětí, lehké nervozity a očekávání jsme začali bloudit, neboť jsme po roce odmlky zapomněli, kdeže se odlétá z druhého terminálu. Další zádrhel se objevil ve chvíli, kdy jsme si na pokynech přečetli, že při zpáteční cestě nám byla změněna letecká společnost. Tomu jsme však v danou chvíli nevěnovali pozornost. Jeden z mnoha „kulturních“ šoků nás čekal v podobě spolucestujících. Zvídavě jsme pátrali a tipovali, kdo asi tak pojede s námi. Dědu Mira jsme znali již z informačního meetingu a musím uznat, že to byl právě on, kdo na zájezdu nejvíc překvapil a vyklubal se z něj fajn parťák na cesty- tedy pokud se zrovna nedopouští svých nejapných vtipů. Dále následoval pokus paní Drahuš připojit se k nám, aby se náhodou neztratila někde v Amsterdamu. Záhy si však vytipovala jiné oběti a my byli opět svobodní. Hned po nalezení odletové haly nám zlí celníci zabavili láhev s vodou a jogurtový nápoj, s kterými jsme až do odletu na sto procent počítali. V návalu znechucení jejich praktikami jsme si koupili předraženou vodu v letištním prostoru. Let do Amsterdamu patřil mezi příjemné zážitky. Holandský personál byl milý, i po ránu usměvavý a zdvořilý, ačkoliv jim nebylo vůbec rozumět, a to ani v angličtině či němčině. Cestou jsme absolvovali krátkou seznamovačku s Američanem žijícím v Čechách, který letěl do rodné země s rodinkou, a jelikož našel odvahu si s námi povídat, byl ostře manželkou peskován za každou drobnou nepřesnost v tak snadném jazyce, jakým je čeština. V Amsterdamu to všechno začalo- opravdové cestování, daleko od domova. Museli jsme totiž přestoupit a najít „velký stroj“ směr Mexico City. Ačkoliv nás ještě před cestou pár znalců ubezpečovalo, že amsterdamské letiště je malé a nelze v něm zabloudit, naše hodina a půl byla tak akorát na to, abychom zde absolvovali lehkou pěší túru, neboť nějaký sabotér přemístil místo našeho nalodění. Musím však uznat, že orientace na letišti probíhala naprosto bez problémů. Vše je označené a jasné a dokonce u odbavovacích bran pobíhá místní personál a nahání zbloudilé duše správným směrem. Inu, škoda, nebýt jich, třeba bychom se podívali do Los Angeles. Trošku jsme vzhledem k tomu, že to byla naše první cesta za oceán, váhali, co patří do slavného plastového pytlíku,ale nakonec se nám podařilo nastoupit s ostatními. Letu jsme se obávali snad ze všeho nejvíc, ale proběhl prakticky bez komplikací. Dokonce se obešel i bez jindy obligátní, skoro až legendární věty „všichni se tady zabijeme!“ Seděli jsme vedle staršího páru, který patřil ke stejné skupince jako my a historky pana Vacátka byly nezapomenutelné, ať už v jakémkoli smyslu. I další sousedé byli pozoruhodní. Postarší pán hrál celou cestu na notebooku karty, mladý mexický architekt navrhl pár staveb pomocí několika rychlých, ale přesných čar do sešitu a následující hodiny strávil sledováním infantilních filmů, u kterých se evidentně dobře bavil- soudím podle jeho smíchu a občasného spokojeného ožužlávání drátu od sluchátek. Dalším sousedem byl elegantně oblečený pán ve světlém obleku, který se cestou dost nevkusně zmačkal- tedy ten oblek. Pán prospal let s otevřenou pusou a pak si hltavě nacpal do krku brambůrky jako kdyby to mělo být jeho poslední jídlo na tomto světě. Největší dojem v nás však zanechal malý klučina sedící v řadě před námi. Byl to „míšenec“ Evropana a Mexičanky a byl až pohádkově neodolatelný. Zkrátka nás okouzlil a já musím přiznat, že jsem se do něj na těch pár hodin zamilovala. Vyměňovali jsme si nejrůznější předměty a úsměvy a čas plynul. Po nečekaně rychlém, skoro až brutálním přistání v Mexico City jsme zjistili, že očekávané vlhko a 20 stupňů se nekoná. Bylo zkrátka horko jako v chlívě. Prohledali nám tašku jako nějakým pašerákům. Jediné, po čem však pátrali, byla čokoláda a pomeranče. Dlužno podotknout, že jsme byli jediní ze skupiny, kteří se neodvážili do Mexika dovézt jakékoli potraviny, a tím jsme celní kontrolu značně znechutili. Co však znechutilo nás, bylo to, že zbytek skupiny po celou výpravu tahal ze svých batožin různé pašované pamlsky a uplácel jimi průvodce – HANBA JIM. Poté už jsme se mohli seznámit s naší „průvodkyní“. K této osobě se v našem vyprávění jistě ještě vícekrát s oblibou vrátíme, nyní bychom chtěli jen podotknout, že ačkoliv byla milá a přátelská, průvodcování nepochybně nepatří mezi činnosti, pro které se narodila. Podstatné však je, že se po celou dobu naší návštěvy Mexika dobře bavila a nepropadala panice. Po relativně zmatečné výměně peněz, která díky „znalostem“ naší průvodkyně o místních směnárnách probíhala v několika etapách (nejdříve doporučila vyměnit peníze na první dny a posléze s úsměvem přidala informaci, že lepší kurs v Mexiku jíž nenajdeme – ani to však nakonec nebyla pravda), jsme i s mexickým průvodcem (profesionál každým coulem) nastoupili do autobusu a unaveni jsme doufali, že brzy bude následovat svatá trojice pokoj – sprcha - postel. S případnou večeří jsme snad ani nepočítali, neboť z cesty letadlem se vyklubala výkrmna první kategorie. Poněkud nás zaskočila povinná krátká seznamovací party v lobby hotelu (tedy povinná jak pro koho, protože paní Viera se nedostavila a jasně nám tím dala najevo, co si o nás myslí). Vyjma obligátního představování získáváme i několik základních informací pro pobyt. Jako stěžejní se pak jeví platba spropitného, kolem něhož se zvrhává nechutně trapná diskuse v naději, že se této místní „povinnosti“ vyhneme. Prim v této debatě sehrál pan podnikatel Zdeněk, který odmítá platit cokoli a kdykoli. Po sezení se zoufale vrháme do první otevřené lékárny v ulici Independencia. Tam nás vítá pomenší, nečekaně tmavý prodavač, od kterého získáváme první litr pitné mexické vody (6 pesos – cca 12 Kč). „Lékárník“ je velice vstřícný a hoří touhou poznat nás blíž. Záhy však naráží se svými chabými geografickými znalostmi a s úsměvem hrdě přiznává, že nemá ponětí, kde leží Česká republika. Vracíme se do našeho prvního mexického domova, který místo toužebně očekávané klimatizace nabízí nepříjemně hučící ventilátor (možno přirovnat k trabantu na volnoběh), fixovaná okna, velice příjemnou teplotu 28 stupňů Celsia a internet, vedle nějž i vytáčené připojení působí jako uragán pro přenos dat. Za těchto ne právě ideálních podmínek se ukládáme ke spánku a pokoušíme se o překonání sedmihodinového časového rozdílu.


Den Druhý (22.3.2007)
Druhý den pro nás začíná nečekaně brzy. Probouzíme se přibližně ve tři hodiny ráno. V pokoji je nesnesitelný vzduch jako v červenci v Litvínově (Alenka se brání a říká, že tam červenci nebyla, ale potvrzuje, že to byl „hnus fialový“), venku štěkají psi a vyhrává hlasitá hudba. Po dalších třech hodinách vzdáváme snahu usnout a vychutnáváme si skvostný výhled na ranní Mexico City. Naše pohledy se setkávají přibližně s padesáti stavebními dělníky, kteří vesele otálejí na blízké stavbě pohlcující tuny armovací výztuže z důvodu vysoké tektonické aktivity. Probuzení jsme ustáli a vyrážíme na první průzkum města, které se pyšní nejvyšší kriminalitou na světě. Pokud vyhledáváte dobrodružství v podobě nebezpečné džungle plné zlodějů, vrahů, bezdomovců, únosců a jiných živlů, před kterými nás doma varovali, nebudete zklamáni. Začátky byly krušné a musíme přiznat, že ten neklid a neustálé ohlížení se nás neopustilo po celé tři dny pobytu ve městě, a že až s postupem času jsme získávali důvěru k místním obyvatelům. Po dvouhodinovém samostatném poznávání města šťastně narážíme na menší obchůdek s prvními náznaky jídla a radostně do sebe soukáme snídani, jejíž celkovou cenu vtěsnáváme do dvaceti pesos včetně vody. Současně s nákupem potravinových zásob získáváme velice důležitou informaci, a to, že levného piva je v Mexiku dostatek. S vědomím toho, že večer zchladíme žáhu pivním mokem, se vracíme do hotelu, kde se připojujeme ke skupině.Po cestě ještě potkáváme krom množství bezdomovců spících na chodnících v ušmudlaných dekách i pouliční prodavače ovocných šťáv, které před našimi zraky právě vyrábějí z citrusových plodů. V hotelu se otáčíme na podpatku a vyrážíme na skupinovou exkurzi po centru Mexické náhorní plošiny. První zastávka, dlužno podotknout, že z našeho pohledu poněkud nadbytečná, se uskutečňuje v místní proslulé cukrárně, která ve svých útrobách skrývá muzeum dortů. Zde se smiřujeme se skutečností, že sladkosti jsou nedílnou součástí každodenního života Mexičanů. Po poněkud kýčovité zastávce u maket dortů pokračujeme ulicí Independencia směrem na sever. Míjíme známý symbol Mexico City – La Torre Latinoamericana (jedna z nejvyšších budov v mexické metropoli, která díky své unikátní konstrukci přečkala téměř bez úhony ničivé zemětřesení v roce 1985). Naše cesta však pokračuje dál chaotickým provozem ve spletité síti kolmých a rovnoběžných ulic, v nichž neplatí žádná námi uznávaná pravidla, ačkoliv policisté jsou k vidění takřka na každém kroku. Poznávací trasa postupně vede kolem Paláce krásných umění (dnes sídlo opery), přilehlého parku, jenž je obklopený vstupy do metra v pařížském stylu a fialovými stromy s názvem Chacaranda, přes hlavní poštu do ulice 5.května, která ústí do samého centra země- náměstí Plaza de la Constitución. Náměstí ohraničují budovy místní i státní vlády a španělská bazilika Catedral Metropolitana, kde se v roce 1968 vdávala v průběhu olympiády Věra Čáslavská. Zajímavostí tohoto náměstí je šestiproudá jednosměrná ulice, která vede po jeho obvodu a je neustále zaplněna vozy, mezi kterými dominují zeleno-bílé taxi vozy VW brouk. Na náměstí se v době naší přítomnosti shromažďuje protivládní demonstrace a my pokračujeme do budovy státní vlády. Ještě před vstupem do vládního areálu na malý moment zastavujeme a máme možnost shlédnout jedinečné přestavení, v němž vystupuje jeden vůz taxi VW brouk, řidič a osm pasažérů, kteří postupně za našeho údivu opouštějí vozidlo. V této souvislosti je na místě podotknout, že Mexičané se vyznačují nízkým vzrůstem a zavalitými rozměry, které vás donutí změnit názor na obezitu. Při vstupu do budovy procházíme bezpečnostní kontrolou spočívající v namátkové prohlídce baťohu, od kterých nebyli oproštěni ani uniformovaní, školou povinní návštěvníci na výletě. Samotná budova vlády není turisticky příliš atraktivní. Prohlídka celého areálu je zaměřena pouze na nástěnné fresky Diega Rivery, ve kterých je postupně vyobrazena celá známá mexická historie. Po našem příchodu vojáci budovu pro veřejnost uzavřeli a dovnitř neproklouzla ani myš. Proč, to pro nás zůstane asi navždy nezodpovězenou otázkou. Od Riverových fresek naše pouť pokračovala přes typické mexické tržiště zpět ke katedrále, kde na nás čekal klimatizovaný autobus s řidičem o výšce 160cm a hmotnosti 160kg, který z autobusu nevystupoval za žádných okolností. Zřejmě se obával, že už by se nedokázal nasoukat za volant. Ještě bychom se rádi vrátili k pocitům, které nás provázely při prvním kontaktu s mexickým tržištěm. Strach znásobený množstvím varování o kriminalitě v této lokalitě nám neumožňovaly udělat jediný krok bez soustavného ohlížení se kolem sebe, uskakování, uhýbání a osahávání kapes v obavě, zda jsme ještě stále majiteli svých peněz a dokladů. Po tomto nevšedním zážitků nás autobus odváží přes moderní čtvrti města do avizovaného výstavního klenotu - Antropologického muzea. Expozice muzea nečerpá poznatky pouze z antropologie, ale vychází i z oborů jako etnologie, historie a archeologie. Přiznáváme, že původně jsme na základě interpretace průvodkyně Jany chtěli návštěvu vypustit. Dopustili bychom se však hrubé chyby a pokud někdy zavítáte do hlavního města Mexika a není vám jeho minulost lhostejná, bylo by hříchem muzeum minout. Obsahuje totiž vše, co potřebujete o Mexiku vědět, než se rozjedete po jeho památkách. Stavba, která je konstrukčně inspirována mayským sídlištěm v Uxmalu, nabízí ohromné množství originálních sošek a dalších pozůstatků předkolumbovských kultur, jejich kopií a maket, ať již zachovaných (Teotihuacan) či zničených (Tenochtitlan) indiánských sídlišť. Muzeum zahrnuje i venkovní expozici postavenou ve stylu pralesního naleziště v Palenque. Navíc zde můžete nahlédnout do současných indiánských etnik a jejich způsobů života. Nejedná se však o chaoticky shromážděné sbírky,ale jejich členění respektuje odlišné kultury, období a vzájemnou návaznost. Sami jsme měli na prohlídku vyhrazeny pouze tři hodiny, které byly zásahem pana Jindry kafíčkáře pokráceny na dvě a půl (království za kafe). Vzhledem k rozsáhlosti celé expozice doporučujeme na důkladnou, smysluplnou prohlídku vyhradit celý den. Náš denní čas se již značně krátil a žaludek se také hlásil o svá práva. Okamžitě po návratu jsme se vydali na širší průzkum okolí ve snaze ulovit něco k jídlu. Pro našince je až neuvěřitelné, jak mohou vypadat ulice města, které jsou plné mini-marketů totožného zboží či drobných opraven domácích spotřebičů, ve kterých k našemu úžasu majitel prakticky na chodníku převíjel rotor opravované pračky. O prodejnu potravin v našem chápání člověk nezavadí. Chodníky jsou sice plné kiosků, ale jejich hygienická úroveň odradí i nejotrlejšího Středoevropana. Štěstí se na nás usmálo, když jsme z naší známé ulice Independencia odbočili vlevo do třídy Balderas, kde jsme cca po 100 metrech narazili na „supermarket“. Mezi nepřeberným množstvím hygienických potřeb objevujeme konzervy (olivy, fazole, ryby). Nadšení nebere mezí, plníme nákupní košík, jehož cena šplhá ke 40ti pesos, a šťastni se vracíme do hotelu. Cestou nazpět nedaleko od hotelu je úspěch korunován odhalením místní pekárny, která se díky svému sortimentu a cenám stává středem našeho gastronomického vesmíru pro následující dva dny. Druhý den je za námi, na pokoji se ještě osvěžujeme americkým „budvarem“ a znovu se pokoušíme spánkem přizpůsobit místnímu času.

Fotogalerii nejen z této cesty najdete na http://www.hudo.cz/fotogalerie

Text: Alenka a Dobi
Foto: Alenka a Dobi

Abc Alenka | 24.4.07 / 00:08:47

• | další akce, které se konaly na tomto místě
  • MEXIKO II.
  • MEXIKO III.
  • MEXIKO IV.
  • MEXIKO V.
  • MEXIKO VI.
  • MEXIKO VIII.
  • MEXIKO VII.
  • MEXIKO IX.
  • MEXIKO XI.
  • MEXIKO XII.
  
  
• | další reporty autora