RECENZE: 1536 | ROZHOVORY: 171 | REPORTY: 285 | ČLÁNKY: 491 | NOVINKY: 7761 | KONCERTY: 17

HARD & HEAVY

STUFF

Praha - Frankfurt - Singapore – Hanoi

První den naší vietnamské cesty zahajujeme vstáváním v šest hodin a v poklidu odcházíme na zastávku, kde vyčkáváme autobusu 350. Ten přijíždí o sedm minut později. Ztrátu ale naštěstí v průběhu jízdy úspěšně dohání a my bez problémů stíháme vytipovaný přípoj na letiště. Do autobusu na Ruzyň kromě nás nastupuje i podivné stvoření s vietnamským rákosovým kloboukem na hlavě. Na první pohled ji odhadujeme na průvodkyni. U okénka Esotravel však zjišťujeme, že je to jen pomatená spolupasažérka neznající přísloví o nošení dříví do lesa. Navíc se kolem nás motá i postarší blondýna, která se všech vyptává, zda budou rovněž přestupovat v Singapuru. Co jí na to odpovědět :-))).

Následné odbavení probíhá naprosto bez problémů. Lufthansa dokonce cestujícím umožňuje, aby si sami vybrali místa, kde chtějí sedět. To samé se ale neplatí v případě Singapore airlines. Obdržené palubenky nás každého posílají do jiné řady a na následném letu do Hanoje máme dokonce každý sedět v odlišné části letadla.

Do Frankfurtu přilétáme přesně podle letového řádu a na přání paní průvodkyně Hanky (přeje si dopravit do Hanoje kompletní skupinu čítající devatenáct osob) se připojujeme k našim spolucestujícím. Vzhledem k pomalému tempu právě jmenované průvodkyně (do Vietnamu cestuje s nehezky vypadajícím zraněním nohy) se ale po několika metrech odpojujeme od skupiny a pokračujeme k nástupní bráně na vlastní pěst. Frankfurtské letiště je naštěstí nenáročné na orientaci a my tak bez větších problémů nacházíme bránu B48, kde po odbavení čekáme na ostatní. Vzhledem k tomu, že jsme na počátku cesty, nejsme schopni všechny účastníky spolehlivě identifikovat. Před nástupem do letadla ještě dostáváme od infantilně maskované letušky navlečené v kostýmu zajíce velikonoční čokoládová vajíčka a poté se již přesunujeme do letadla, kde vyhledáváme svá místa. Dlouho se na nich ale nezdržujeme. Třísedmičkový Boeing Singapure Airlines je k naší radosti zaplněn maximálně do tří čtvrtin, takže nemáme problém za pomoci ochotných singapurských stevardek získat dvě místa vedle sebe. Ba co víc, je nám přidělena celá vlastní řada o čtyřech sedačkách. Jediné, co tedy brání letu v jeho dokonalosti, je fakt, že za námi sedí řvoucí miminko a před námi silně neurotický mladík s očividně silnou averzí k malým dětem. Během krátké doby nám upravený, na naše poměry nezvykle uctivý a vždy usměvavý personál v pestrobarevném stejnokroji a make upu snáší do klína vše, na co bychom si jen troufli pomyslet a mnoho dalších pokladů. Kromě jiného i Markem vysněný jídelní lístek, na jehož přesné dodržení Alenka dbala až do přistání v Singapuru. Ačkoliv se zpočátku zdálo, že jídla bude víc než dost a není možné nám během jediného letu naservírovat tolik dobrot, nakonec se ukázalo, že jsme byli ošizeni o slibované sušenky a Marek dokonce nedostal ani avizovanou čokoládu. To se nedá nazvat jinak než skandálem a ostudou mezinárodních leteckých společností. Marek na závěr vyhodnotí let jako neúnosně dlouhý, avšak za pozitiva lze považovat, že jsme během několika pohledů z okénka měli možnost spatřit Kaspické moře, Černé moře a pohoří Kavkaz. Chyběly pouze vytoužené Himaláje a „město Ekvátor“, nad nímž Marek nadšeně zajásal při zkoumání mapy světa na displeji :). Nad Afghánistánem se navíc přechodně zhoršilo počasí a s letadlem to po několik nepříjemných desítek minut házelo z jedné strany na druhou jako s krabičkou sirek.

Když se konečně ocitáme na singapurském letišti, nestačíme valit bulvy. Marek je dokonce natolik ohromený, že při čekání na letištní vlak si pod názvem Skytrain představuje hypermoderní vozidlo vznášející se na vzduchovém polštáři.Tři hodiny volna využíváme na prohlídku letištního komplexu, jehož podlahy tvořily téměř výhradně koberce. Objevujeme zde i celý park s orchidejemi, monopost F 1 Renault 2008, pitnou vodu na každém rohu a nespočet obchůdků světoznámých luxusních značek se zbožím naprosto shodným s tím, co je k sehnání doma. V 7:45 se na Hančin pokyn přesunujeme k nástupní bráně F 58, která však bude ještě další hodinu zavřená. Přesunujeme se tudíž zpět do hlavní haly terminálu 2, který současně funguje jako obchodní centrum, kde si kupujeme coca colu za 2 USD. Platíme 20 USD a obsluha nám podle vlastního kursu vrací singapurské dolary. V půl desáté m.č. nastupujeme na plně obsazený let (k našemu překvapení je na let do 3 hodiny vzdálené přistavený boeing 777 200), kde není téměř žádná možnost vyměnit si palubenky. Letmým pohledem zjišťujeme, že stejný problém řeší asi tak třetina cestujících. Někomu se to daří, někomu ne a tentokráte to vypadá, že my budeme patřit do skupiny těch méně úspěšných. Krátce před startem ale Marek zjišťuje, že tchýně jeho souseda sedí vedle Alenky. Následuje zmatená gestikulace, neboť tchýně nehovoří anglicky, a za chvilku se ocitáme na sedačkách vedle sebe, společně s paní, kterou jsme na základě jejího oblečení interně pojmenovali Óm šinrikjó*.

Poslední let už je vyloženě nelidský: dostáváme sice oběd, ale nestojí za řeč a už ani vietnamské letušky nás nerozveselí. Navíc v porovnání s jejich indickými kolegyněmi oděnými v hedvábných sárí jsou to jen zmalované asiatky s přimrzlým profi úsměvem. Pokoušíme se usnout, avšak ani to nám výrazně nepomáhá poslední přesun zkrátit. Vytoužený konec letu přichází v půl jedné místního času. Jsme v Hanoji a záhy zjišťujeme, že nic extrémně náročného nás dnes již nečeká. Povolení vstoupit do země (imigrační dotazníky a pasová kontrola) získáváme nečekaně snadno. I přesto, že se na letišti nezdržujeme déle než je nutné, stačíme si všimnout nezvyklého poklidu v letištní hale. Žádné vysílání místního rozhlasu na pokrácení dlouhé chvíle při čekání na eventuálně zpožděný let, žádné reklamní vysílání na všudypřítomných obrazovkách a hlavně prakticky žádní lidé, kteří by oživili chladně vzhlížející útroby budovy.

Není ale času na dlouhé rozjímání. Místní průvodce Toan nás upozorňuje na nutnost výměny dolarů na místní dongy a poté nás již Hanka směruje na parkoviště před letištěm, kde na nás čeká autobus.

Nadešel tak čas vstupu do hanojského prádelny (teplota okolo třiceti stupňů s vlhkostí přes devadesát procent). U autobusu se nás ujímá další místní mužík, tenktokráte je to řidič jménem Pac, který nás dopravuje do centra staré Hanoje, kde stojí v ulici Nguyen Truong To náš hotel Thien Thai. Do šestimilionové metropole není z letiště daleká cesta, její kvalita však nestojí za řeč a navíc se nejprve musíme probojovat přes předměstské části. Uvítací drink v podobě levného džusu bez jediné kapky alkoholu nás po dlouhé cestě příliš neosvěžil. Ale co naplat, alespoň že dostáváme půlhodinku času na krátkou aklimatizaci v hotelu před odpolední projiždkou na cyklorikšách ulicemi starého města, okolo Jezera navráceného meče s cílem u budovy hanojské opery. Marek si jízdu věčně ucpanými hanojskými ulicemi plně vychutnává a zatímco se naši řidiči vesele předhánějí v rychlosti za účelem vyššího zisku, Marek v poklidu natáčí zdejší ruch na videokameru. Pro Alenku je však jízda utrpením. Mladý řidič se s ní okamžitě po odstartování dává do řeči svou zoufalou angličtinou, takže nejen že se na něj musí neustále otáčet, aby pochytila aspoň základní myšlenky, ale navíc mladík bez váhání vymetá svým vozítkem všechny větší díry. Na přetřes kromě úvodních zdvořilostních frází a pokusu o odborný výklad k významným hanojským budovám přichází také poměrně nepříjemné dotazy na naše rodinné poměry. Celkově však lze projížďku vyhodnotit jako velice užitečné zasvěcení do místního života a s ním spojeného silničního provozu na první pohled fungujícího zcela bez dopravních pravidel. Za vyzdvihnutí také stojí průjezd uličkami koloniální Hanoje. Po krátké procházce v okolí opery nás vyzvedává autobus a jedeme na časnou hanojskou večeři, která se skládá z 10 rozličných chodů o velmi malých porcích. Obsluha nám postupně servíruje takové lahůdky jako například krabí závitky s pikantní omáčkou, hovězí polévku s rýžovými nudlemi, banánový květ, zelný salát, rybu, smažené krevety v těstíčku a samozřejmě nezbytnou rýži (té však není zdaleka tolik, kolik bychom u vietnamského jídla očekávali). Jako dezert je poté podáván obligátní meloun a také pro nás doposud neznámé dračí ovoce. Jídlo je velice chutné, společnost nám při něm však dělá paní oděná v japonském stylu (Óm šinrikjó), která cestuje sama a k našemu zděšení neustále bez jakýchkoli zábran popíjí červené víno nebo pivo, popřípadě obojí. Dalšími společníky u naší první večeře v Hanoji jsou matka s dcerou (dívka z autobusu s vietnamským kloboukem), která je zanícenou milovnicí hub a plísní. Jejich konverzace nás doslova ubíjí zaživa a při návratu do hotelu už opět prakticky spíme. Naštěstí jsme se po krátkém odpočinku ještě vzchopili a z posledních sil nakupujeme v nedalekém obchůdku vodu a pivo. Po napsání prvních zápisků se ukládáme ke spánku.

Poznámka:
* Óm šinrikjó (v překladu „Nejvyšší pravda“), dnes známé jako Aleph, je japonské nové náboženské hnutí, které v roce 1984 založil Asahara Šókó. Tato organizace se stala známou především díky svému největšímu útoku v tokijském metru, který v roce 1995 spáchali její členové pomocí nervového plynu sarinu. Doktrína Óm šinrikjó je do značné míry založena na buddhistickém učení, v jejím učení však lze rozpoznat i vlivy hinduismu. V roce 2000 se organizace Óm šinrikjó přejmenovala na Aleph. Zřekla se násilných činů, jež spáchali její členové, a omluvila se jejich obětem či pozůstalým obětí. Přesto zůstaly stovky členů stále pod dohledem policie (zdroj: wikipedia.cz)

Fotogalerie z této cesty najdete zde:
http://www.hudo.cz/fotogalerie/2009_viet

Video z průjezdu hanojskými ulicemi je ke shlédnutí zde:
http://www.youtube.com/watch?v=khYD8YibTc8

Text, foto a video: Dobi a Alenka

Psáno pro CA Floreana (http://www.floreana.cz)

Abc Alenka | 14.7.09 / 00:01:01

• | další akce, které se konaly na tomto místě
  • VIETNAM IX.
  • VIETNAM II.
  • VIETNAM III.
  • VIETNAM IV.
  • VIETNAM V.
  • VIETNAM VI.
  • VIETNAM VII.
  • VIETNAM VIII.
  • VIETNAM X.
  
  
• | další reporty autora