PAYO

DYING PASSION
 "Relief"

skladeb: 13
čas: 53:40
vydáno: 28.05.2007
CD

Každá větev košatého metalového stromu má právo na svou existenci. Nejinak tomu je u stylu zvaného doom. DYING PASSION jsou přímo reprezentativní zástupci malé české scény. A každá jejich nová deska je očekávána s velkým napětím, o tom není pochyb. Když v roce 2004 vyšlo album „Sweet Disillusions“, už tehdy bylo jasné jejich výsadní postavení. Musím přiznat, že se k ní rád vracím a proto jsem byl zvědav, jak po takové době bude vypadat její následovnice. A „Relief“ je prostě nádhera. Tady se skutečně v hudbě pracuje s emocemi. Zahoďte všechny předsudky, které máte k tomuto stylu. DYING PASSION už totiž dávno nejsou jen doom (vlastně vždy byla jejich muzika o kus dál), ale tentokrát už sáhli konečky prstů na úplný vrchol… tak moc jejich muzika boří hranice obyčejného vnímání. Podle firemních materiálů zde máme najít něco pro fanoušky THE GATERING, GUANO APES i třeba PORTISHEAD?! V případě prvních samozřejmě ano, GUANO APES tady naštěstí tolik znát není. A PORTISHEAD… ano, to tady rozhodně máme. Po pravdě nemám moc rád, když se jmény mých oblíbených skupin hází nadarmo, ale to není tento případ. Ale pěkně od začátku. Už intro (a vlastně i outro) jsou dokonalé. Moderní a přitom hudebně zacházející až někam do 70.let, kdy vznikala drtivá většina zásadních rockových záležitostí. A skok, až jsem se lekl. Tohle vás musí smést jako lavina… a nemusíte být zrovna narozený 4.července. Zvukově perfektní, s naprosto přirozeným výrazem Zuzky Lípové. Žádné obavy, že se u desky budete chvilku nudit, nehrozí. Kapela si může dovolit zahrát prakticky cokoliv a bude to znít dobře. U třetí „The Creeps“ jsou možná lehce cítit zmiňovaní GUANO APES, ale na to jsou DYING PASSION až moc zkušení, aby někoho kopírovali. Pomalé věci tady zastupuje například „Call Me Away“. A jaká je? Jedna z typických věcí skupiny. Melodická smutná záležitost nepostrádající žádný atribut dobré balady. Stejně tak následující „Innocent“. Dvakrát zrychlíme, abychom se dostali znovu na pomalou vlnu jménem „Intangible“. Opět za jedna, tentokrát hlavně nádherné trumpetové party hostujících muzikantů. A první překvapení, vyplývající vlastně ze samotné nálady alba, cover FAITH NO MORE. Když jsem ho slyšel prvně, pohybující se v druhém koutě bytu, zůstal jsem nehybně stát. Do momentu neskutečně krásného kytarového (zde trumpetového) sóla… vždyť já nemohu napsat nic jiného, než RESPECT! A když už mám dost a myslím si, že to dál nepůjde, ouha. I závěr „Relief“ je totiž prošpikovaný vynikajícím materiálem. Snad nejlepší balada čeká na čísle 10, pod názvem „Not Till Death Do Us Part“. Pro někoho už možná příliš sladká, ale jedním slovem kouzelná. A pak PORTISHEAD… ano, jsou tady. „Words“ je nápadně připomíná, jen Zuzka není naštěstí Beth Gibbons. Pastva pro uši a možná otázka, proč ne touhle cestou… jenže oni vlastně umí všechno. Na co sáhnou, to jim jde od ruky. Takový pocit mám z jedné z nejlepších českých rockových desek vůbec. Vážně. Závěr, kde se moderní pasáže snoubí s vlivem PINK FLOYD a bůhví čeho dalšího mne nechává chladným… došly mi argumenty. Nemám dalších slov pro takovou nádheru. Ale abych přece jen nezapomněl, na políčku 12 se nachází píseň „How Many?“… a je… víte, kupte si raději tu desku.

Abc   10 / 10 | Filip | 10.2.08 / 09:31:45